Když se blíží konec roku, lidé dělají dvě věci:
1️⃣ snaží se dodělat to, co měli udělat už v říjnu
2️⃣ přemýšlí, jak vůbec zvládnout všechny sváteční večeře, návštěvy a setkání, která život naplánoval místo nás 😅
Kalendář bliká deadliny, notifikace pípají, nákupní seznam se sám prodlužuje, člověk běží ještě rychleji, než běžel celý rok.
Je to vrchol roku v podobě malého hurikánu a všechno, co jsme nestihli, křičí.
A pak se stane něco zvláštního.
Najednou to všechno utichne.
Jako když zavřete dveře do prázdného bytu po dlouhém dni.
A v tom tichu, poprvé po dlouhé době máme čas vidět.
Vidět domov, který nás celý rok tiše nesl.
Gauč se stopou starého čaje.
Židli, která si pamatuje víc, než by měla.
Stůl, který je kronikou všech jídel, která byla podávaná.
A jako by v tom ztišení nábytek šeptal:
„Možná by ses jednou mohla starat i o mě. Jsem tu pro tebe každý den, i když si toho nevšimneš.“
A když máme konečně čas vidět, přijde myšlenka, kterou si nenapíšeme na seznam úkolů – ale stejně se objeví.
Jak moc mi můj domov ulehčuje život? A kdy naposledy jsem mu to vlastně vrátila?
Najednou si uvědomíme, že právě tady v tomhle prostoru začíná většina našich dní i končí většina našich večerů.
Tady se odehrávají rozhovory, tichá rána, velké smíchy i malé prohry.
Ne světlo reflektorů. Ne Instagram.
Ale obyčejný, skutečný život.
A začíná to u sedačky.
Sedačka není jen kus nábytku.
Je to přistávací plocha pro všechny naše roky, měsíce, dny.
Je to polštář pro únavu, je to prostor pro objetí, je to místo, kde někdy konečně jen jsme.
A mezi všemi sedačkami je jedna, která jako by znala konec prosince osobně.
Sirpio.
Variabilní lenoška, která se přizpůsobí vašemu tvaru i momentu.
Měkkost, která dovolí pustit ramena níž.
Hloubka, která dá tělu signál:
„Teď. Můžeš si dovolit nic.“
A v tichu mezi nádechem a výdechem se možná stane něco zvláštního –
přestane nám být líto, že jsme unavení.
Protože máme kde být unavení.
Někde mezi bramborovým salátem, cukrovím a prvními tři záchvaty smíchu během Štědrého večera si uvědomíme, že stůl je víc než objekt.
Je to:
A zatímco u některých stolů je cítit čas…
u keramického je cítit odolnost.
Horký pekáč? Dobře.
Fix od dítěte? Prosím.
Víno? To zvládne.
Emocionální podtón svátečních konverzací?
Možná to jediné, co stůl nedokáže zachránit, ale alespoň podpoří estetiku scény, kde se odehrává celý váš život.
Židle umí hodně.
Umí být pozvánkou, nebo výčitkou.
Chvílí, nebo trestem.
Možná si to neuvědomujeme, ale židle říká hostům všechno ještě dřív, než otevřeme ústa.
„Posaď se, jsi tu vítán.“
nebo
„Sedni, ale moc dlouho tu nezůstávej.“
Ta správná židle je jako obejmutí, které netrvá o sekundu déle, než má.
Prostě akorát.
A když sedíš, jíš, povídáš si a ani jednou ti nepřijde na mysl, že by bylo lepší stát tak
víš, že domov tě konečně nese. Ne naopak.
Možná tohle všechno není o sedačce, stole ani židlích.
Možná je to o tom, že když náš prostor konečně není unavený…
nejsme unavení ani my.
Konec roku je inventura všeho možného a to snů, vztahů, času, účtenek z Albertů a plánů, které jsme statečně odkládali.
Tak proč k tomu nepřidat ještě jednu inventuru?
Inventuru domova.
Ne proto, že by „se to mělo“ ale protože domov je ta jediná věc, která s námi zůstane,
i když všechno ostatní uhání rychlostí prosincového e-shopového balíku.
A možná jen možná není nejlepší novoroční předsevzetí o tom, co budeme nově dělat, kolik zhubneme…
ale o tom, co si konečně dovolíme dopřát.
Můj účet
Košík
