Kůže je vedle kamene a kostí jedním z nejstarších materiálů používaných lidmi. Lidé se rychle naučili vydělávat zvířecí kůži pomocí tuku a kouře nebo různých rostlin a využívat ji mnoha způsoby. Nejstarší dochovaná kožená obuv je stará asi 5 500 let a byla nalezena v Arménii. Ve stejném období se ve starém Egyptě objevila první vyobrazení profesionálních koželuhů. Slavná ledová mumie Ötziho, který žil asi o 200 let později, mohla nazývat různé výrobky ze šesti různých druhů kůže svými vlastními. Protože kůže byla ve starověkém světě důležitým výrobkem ve válečnictví, z kůže se vyráběly například štíty a náprsní pancíře, lidé si brzy uvědomili, že kontrola nad výrobou a prodejem kůže slibuje nejen bohatství, ale také nekonečnou moc. Hlavním důvodem, proč Římané ve slavných punských válkách zcela vyhladili Kartágince, byl kartáginský monopol na kůži. Po jeho zničení se Římanům otevřela cesta k vládě nad známým světem a s pomocí Římany ovládaného obchodu s kůží tomu tak mělo zůstat po celá staletí. Od středověku kvalita evropské kůže klesala a jemná kůže se dovážela převážně ze severní Afriky. Teprve v 18. století se Evropě, zejména Německu, podařilo ve výrobě kůží znovu dohnat ztrátu. O tom, že kůže byla stále důležitým mocenským faktorem, svědčí skutečnost, že výroba různých druhů kůží byla vyhrazena pouze několika německým městům a toto právo bylo bráněno zuby nehty. Rozvojem chemického průmyslu s výrobou nových, levnějších druhů materiálu pravá kůže sice ztratila část své moci, ale její prestiž jako luxusního materiálu s jedinečně dobrými vlastnostmi se nezmenšila. A téměř jistě nikdy nebude.